Exkurze do Osvětimi

11. října 2022

Deváťáci se vypravili na cestu, ze které pro mnohé nebylo návratu. V pořádku se nám všichni vrátili a svoje dojmy hodili na papír. Tady jsou některé z nich.

Amálie Janíková

Ranní budíček. Začal den, na který jsem čekala. Postávání před školou a čekání na autobus nebylo až tak dlouhé. Cesta se nezdála až tak dlouhá, protože v autobuse převládala veselá nálada. Na místo určení jsme přijeli až po asi čtyřech hodinách. Po spatření starých cihlových, ale stále zachovalých bloků mi projel mráz po zádech.

Nasadila jsem si sluchátka, která mi předali po kontrole pasů. Spatřila jsem šedivého pána s polskou jmenovkou. Vzápětí pozdravil: „Dobrý den, vítám vás na prohlídce koncentračního táboru Auschwitz.“ Uměl plynule česky. Stáli jsme pod tou známou bránou. Jediné, co jsem vnímala, byly mobily, které fotily jako o závod. Nevím, co jsem čekala, měla jsem příšerný tlak v hlavě, hodinky mi hlásily, že jsou téměř vybité, přestože v autobuse měly ještě osmdesát procent. Byl to divný pocit.

Prohlídka byla docela svižná. Procházeli jsme bloky, které byly něčím výjimečné. Co ale už nedostanu z hlavy, je šedá chodba s černobílými fotografiemi deportovaných lidí. Dávala jsem si záležet na tom, abych si každého člověka pečlivě prohlédla. Po dalších depresivních místnostech následovalo krematorium. Pocit úzkosti mě samozřejmě dostihl. To vědomí, že tady zemřely statisíce nevinných lidí, mě pronásleduje doteď.

Michal Běhunčík

Za bránou nás čekaly cihlové baráky se strážními věžemi, oplocené ostnatým drátem. První barák, který jsme navštívili, bylo ubytování v hrozných podmínkách. Vězni spali na zemi nebo na špinavé slámě či matraci. O patro výš na nás čekaly prázdné nádoby od látky cyklon B. Vedle v baráku jsme viděli dvě tuny vlasů a oblečení vězňů, jako jsou boty, kalhoty a trička. Šli jsme do třetího baráku, který měl vedle sebe kamennou stěnu, která sloužila k odstřelování vězňů, kteří se pokusili utéct nebo neposlouchali. Ve čtvrtém baráku byl sklep s celami velkými jako telefonní budka.

Potom nás čekal tábor Birkenau, který je mnohem větší. Po příjezdu jsme viděli koleje vedoucí k bráně, za kterou to všechno je. Šli jsme po cestě, která vedla k transportnímu vlaku, který byl obsypaný růžemi. Stály tam dřevěné chaty, které měly už trochu lepší vybavení než Auschwitz. Byly tam palandy a velké topení. Prošli jsme umývárnami se záchody ...

"Místo, do kterého jsme posléze vstoupili, bylo plné smutku a bolesti lidí, kteří zde přišli o život. Každý z nás v tu chvíli mlčel jako pěna a jen přemýšlel nad otázkami, které se mu honily hlavou. Proč se to všechno dělo? Jaký k tomu byl důvod?"

Daniela Rausová

"Myslím, že by si měl tábor projít každý, protože to lidem, co si z toho dělají srandu, hodně otevře oči a začnou se na to dívat jinak. Myslím, že tento výlet měl smysl."

Martin Čeleda

"Myslím, že ty lidi, co to přežili, nebo tam zemřeli, stojí za to si připomenout."

Sofie Foltýnová

"Myslím, že určitě stojí za to dělat takové akce, protože bychom měli držet tuto minulost mezi námi a uctít lidi, kteří nemohli vidět svět aspoň trošku jinak. Nemělo by se na to zapomenout. Myslím si, že každý si z toho vzal něco k srdci."

Šárka Chocholáčková

"Díky prohlídce jsem si uvědomila, jak moc ti lidé trpěli a jak se my máme dobře."

Veronika Bartošová

"Určitě to má cenu tam jezdit, protože nesmíme zapomenout, co se dělo a co se může dít."

Jirka Šenfeldr

"Výlet byl podle mě hodně dobrý. Hodně jsem se z toho naučil a myslím si, že na to jen tak nezapomenu."

Lukáš Valčík

Více fotek na facebooku ...